Jan Kofroň: NATO, hybrid, „poražené” Rusko. Proč si myslíme, že na obranu dáváme dost?
Co si odnést ze summitu v Haagu
Summit NATO v Haagu skončil pozitivně ve smyslu: NATO žije. Trump nepráskl dveřmi, neodešel z NATO. Trumpovi samotnému se dostalo lichotek a dostal i to, pro co si přijel. NATO se shodlo, že místo dosavadních 2 % na obranu budou členské státy dávat (do roku 2035) 3,5 % přímo na vojenské výdaje a 1,5 % na široce pojímané projekty související s obranou. Dohromady 5 %. Krásné kulaté, a především opravdu velké číslo.
Že jde o velké Trumpovo PR vítězství je jasné. Rozdíl mezi 2 % a 3,5 respektive 5 % je enormní. A jistě platí, že bez Trumpova tvrdého tlaku by k tomuto nedošlo. Jenže zároveň jde o (pravda, relativní) úspěch i těch, kteří zas tak moc na obranu dávat nechtějí. Proč? Protože termín plnění byl stanoven na rok 2035 a deset let, to je v politice téměř nekonečno. Popravdě skoro všichni zúčastnění mají jistotu, že se jich týkat nebude, a to se pak slibuje jedna radost.
Dodejme, že v roce 2029 má proběhnout revize plnění, leč i to je poměrně vzdálený horizont a nikde není řečeno, kolik by v ten moment výdaje měly činit. Díky tomu lze čekat, že řada států, nejen upřímní Španělé, bude ke zvyšování výdajů přistupovat s bohorovným klidem. Kdybych byl pesimistou, řekl bych, že summit NATO byl trochu potěmkinovskou vesnicí. Poněkud nepříjemné je, že instituce stojící na nereálných slibech obvykle nekončí dobře.
Jak to bylo minule?
Od roku 2006 NATO pracovalo s tím, že státy by měly dávat 2 % do obrany a 20 % z toho přímo do výzbroje. Po roce 2014 byl tento závazek zopakován a zdůrazněn. Jenže v roce 2014 skoro nikdo nedával ona 2 %. Budiž, jistě si řeknete že ruský zábor Krymu a podpora separatistů na Donbasu v roce 2014 vedla k urychleným změnám.
Chyba lávky, jak ukazuje graf níže, krom států poblíž Ruska skoro nikdo nereagoval s urgencí. Řada států (zejména ze západní Evropy) dokonce po roce 2014 své vojenské výdaje ještě umenšila. Přitom bylo jasně řečeno, že nejpozději v polovině dvacátých let (tedy dnes) by měli všichni členové dávat alespoň ona dvě procenta. Nyní jsme v situaci, kdy většina států skutečně již ona dvě procenta dává, ale je také zjevné, že u řady z nich by k tomu bez šoku z ruského vpádu na Ukrajinu nedošlo (necháváme stranou, že např. Italové se do svých výdajů snaží nyní započítat třeba i výdaje na finanční policii). Bohužel, téměř prototypickým případem nízkých obranných výdajů bylo i Česko. V našem případě se během deseti let podařilo z 1 % dostat téměř k 1,4 % a teprve v roce 2024 jsme se zvládli podívat lehce nad 2 %.
Pokud někdo v USA naše čísla vidí a zároveň slyší naše politiky mluvit o ruské hrozbě a o významu NATO (a o tom mluvíme opravdu rádi), musí mít za to, že se buď USA vysmíváme do tváře, nebo, že jsme naprosto neschopní. Mimochodem, divit se při pohledu na velmi pomalý růst výdajů států NATO Trumpovi, JD Vancovi a dalším, že považují Evropu za břímě a za někoho, kdo jen parazituje na USA, moc nejde. Jak mi letos v USA řekl jeden potenciálně vysoký úředník v hypotetické administrativě Kamaly Harrisové – “vy (Evropané) jste svým přístupem k obraně dali Trumpovi skvělý argument, kterému každý Američan rozumí a vyvrátit jej moc dobře nejde”.
Jednoho tedy nutně napadá, zda to tentokráte bude jiné. A nejde tu jen o chlácholení Trumpa, ona dvě procenta zhruba odpovídala situaci, kdy USA měly chuť a kapacity v případě potřeby poskytnout nemalou část sil pro Evropské bojiště. Pokud USA tuto ochotu ztratí nebo budou muset své kapacity napnout jinam, dvě procenta dost dobře stačit nebudou.
Máme vůli ke zvýšení výdajů?
Jistě si můžeme myslet o cíli 3,5 % na obranu své. Pokud řeknete, že cílová hodnota mohla být 3 %, souhlasil bych. Jenže zároveň je naivní si myslet, že si vystačíme se 2 % po tom, co jsme dvě dekády dávali hluboko pod přislíbená 2 %. Přinejmenším dočasně – pro potřeby přezbrojení, doplnění některé techniky a vytvoření alespoň částečné rezervní hloubky – se výdaje budou muset přinejmenším přiblížit oněm třem procentům.
Takto výrazný nárůst vojenských výdajů ale znamená, že státy budou muset buď začít výrazně šetřit, zvyšovat daně, či se zadlužit (velmi pravděpodobně půjde o kombinaci alespoň dvou z těchto možností). Bez veřejné podpory však půjde o politicky mimořádně riskantní krok.
Graf 2, ukazuje jak výdaje na obranu v roce 2024, tak ochotu veřejnosti zvýšit výdaje na obranu (sběr dat v květnu 2024), přičemž plné černé čáry reprezentují mediánové hodnoty (tj. půlí státy na dvě poloviny dle dané proměnné). Za povšimnutí stojí to, že podpora pro zvýšení obranných výdajů sice není marginální, ale 50 % překonává stěží jedna třetina členů NATO. Zároveň, je vidět, že neexistuje vztah “čím méně do obrany dnes, tím více ochoty přidat”. Samozřejmě je dobré říci, že jsou státy, u kterých je malá chuť k dalšímu navýšení obranných výdajů pochopitelná právě s ohledem na to, kolik tyto státy již na obranu vynakládají (zjeména USA, Řecko a Estonsko).
Dodejme, že průzkum NATO k postojům veřejnosti proběhl loni druhé půlce jara a tázaní tedy ještě nemuseli vnímat možnost Trumpova prezidentsví či si mysleli, že USA budou i pod novým vedením akceptovat status quo. Přesto, se zdá, že výrazné zvýšení obranných výdajů bude pro řadu evropských států politicky třeskavým tématem.
Mimochodem, Česko podle tohoto grafu patří k těm, kteří na obranu dávají spíše méně (zde je k nám rok 2024 opravdu milostivý), ale zároveň patří naše ochota zvedat obranné výdaje k těm nejmenším (podobná jako v Itálii). Paradoxně námi tolik vysmívaní Němci (či Belgičané) vyjadřují výrazně vyšší ochotu přidat ve svém úsilí.
Česká veřejnost získala pocit, že vydáváme na obranu dost (stěží třetina si přeje vyšší výdaje). To v situaci, kdy (viz první graf) naše výdaje na obranu nejenom, že byly dlouhodobě pod přislíbenými 2 %, ale zároveň jsme konsistentně patřili na chvost NATO. To vše v situaci, kdy na rozdíl od západo-Evropských států jsme Rusku poměrně blízko a zároveň rozhodně nelze říci, že by Česká veřejnost v Rusku viděla spojence.
Jakákoliv příští vláda se tak dostane do nezáviděníhodné situace. Buď rezignuje na zvyšování obranných výdajů (a tím i přidělených capabilities targets), ale pak se dříve, či později dočká americké nevole a spolu s dalšími podobnými možná i přispěje k tomu, že Američané nakonec nad NATO zlomí hůl definitivně, nebo se bude muset snažit systematicky změnit postoj veřejnosti k obranným výdajům.
Proč máme za to, že na obranu dáváme již dost?
Pokud bude chtít další vláda zvyšovat obranné výdaje, měla by napřed tušit, kde se u nás vzal pocit, že na obranu dávame již dost. Osobně mám čtyři, z toho tři snad alespoň trochu kontroverzní, hypotézy:
NATO – celá naše debata o obraně dlouhodobě stojí a padá s NATO. Požadavek na vyšší výdaje není něčím, co vychází od nás samých, ale něčím, co po nás chce vzdálená (byť poměrně oblíbená) mezinárodní organizace. Skoro se zdá, jako bychom my sami ani armádu nepotřebovali, jen ji musíme mít kvůli závazkům NATO.
Politici tak moc sází na NATO a jeho nezpochybnitelnou funkčnost, že podvědomě oni i jejich voliči dospěli k přesvědčení, že NATO (tedy ti druzí a zejména pak Američané) se o nás již navždy postarají. “Proč zbrojit, když máme NATO” (ne, to nejsou slova A. Schillerové, A. Babiše, či P. Nečase, ale jedné velmi vzdělané a progresivní mladé ženy z Prahy).
Až bizarní neschopnost pochopit měnící se geopolitickou realitu a nálady v nové republikánské straně. USA musí vyvažovat Čínu, nutně tedy klesá jejich zájem o Evropu. Bohužel Češi se vidí trochu jako pupek světa a je pro nás tedy nepochopitelné, že by se Američanům nemuselo již chtít zajišťovat nám obranu. I proto tu mnozí ještě před pár měsíci fantazírovali o tom, jak skvělá pro nás, ale I pro Ukrajinu bude volba D. Trumpa.
Mimochodem evropský freeriding štval i demokraty, jen oni své znepokojení řikali diplomaticky a kultivovaně. Evropané a Češi zejména nechtěli rozumět diplomatické mluvě – a tak teď nadávají na Trumpovu neomalenost.
Hybrid – do roku 2022 byl i mezi řadou politiků oblíbený názor, že války se již nevedou starým způsobem, ale že nás protivník prostě rozleptá zevnitř sérií informačních operací.
Stali jsme se přeborníky v hybridu a přesvědčili jsme sami sebe, že moderní válka není o tancích, dělech, pěšácích a nutnosti nahrazovat ztráty, nýbrž o mistrně zkombinované změti kybernetických, informačních a zpravodajských operacích. Až Ruský vpád na Ukrajinu nás vrátil, snad alespoň trochu, do reality.
Hybrid si u nás (zejména proevropská) část veřejnosti zamilovala. A jedním z důvodů je i to, že nám umožňoval předstírat, že se ruské hrozbě opravdu věnujeme, aniž bychom však skutečně výrazně posílili skutečné vojenské kapacity.
Předchozí dva body byly dlouhodobé a v podstatě se prolínají napříč politickou reprezentací, naopak poslední dva body jsou úzce svázány se současným děním.
Rusko jistě poražené – v okamžiku, kdy Rusům nevyšel pokus rychle převálcovat Ukrajinu, stalo se u nás bontonem říkat, že Rusko určitě prohraje, že je slabé a je jen otázkou týdnů, pak spíše měsíců, kdy zkolabuje. Rusko bohužel nezkolabovalo, a bohužel se jeho vojenská situace spíše pomalu zlepšuje.
Že byla mnohá hodnocení věštící Ruský rozklad každý druhý měsíc neodůvodněně optimistická je nyní jasné, nicméně škoda se již stala. Pokud jsme se přesvědčili o tom, že je Rusko na konci sil, proč bychom měli dávat na obranu víc? To přece nedává smysl.
Vztah vlády a opozice ve věci obrany. Bohužel se ani nejde vyhnout stylu diskuse mezi současnou vládní koalicí a hnutím ANO. Ať již jste příznivci ANO, či koalice musí vám být jasné, že naše diskuse o obraně je nejen velmi povrchní (což není novinka), ale zároveň se v posledních třech letech extrémně vyhrotila a zasahuje nejen politiky ale dokonce i generální štáb.
Na místo alespoň elementární shody (jak ji lze vidět třeba v Polsku, Finsku, ale i Německu) může pečlivý pozorovatel vidět hned několik os rozporů. Přitom tyto rozpory jsou mnohem více osobní než koncepční. Neexistuje tedy nic jako obecná shoda na prioritách pro obranu a mnohem více do popředí vystupuje kritika dílčích akvizic, či konkrétních osob.
Zkrátka otázky obrany se staly předmětem tvrdého politického boje, bohužel v okamžiku, kdy jsme se ocitli v nejhorší bezpečnostní situaci od roku 1989. Je celkem pochopitelné, že v této atmosféře může část společnosti získávat pocit, že další výdaje na obranu by byly zbytečné.
Pokud se vám newsletter líbí, dejte odběr a přepošlete ho přátelům a známým, které by řešená témata mohla zajímat.