Michal Kormaňák: Tři měsíce před volbami je zatím bezvětří. Následující týdny se bude zápasit bez rukavic
Co sehraje zásadní roli ve výsledku říjnových voleb
Tři měsíce před volbami do Poslanecké sněmovny je voličské chování méně zábavné a dynamické, než by si pravděpodobně všichni analytici, novináři či komentátoři přáli. Bezesporu se totiž jedná o druhou nejdůležitější tuzemskou událost v roce, hned po únorovém koncertu Cyndi Lauper v O2 aréně.
A pokud v branži opravdu něco milujeme, je to analýza pohybů preferencí jednotlivých stran, hnutí, přiznaných i nepřiznaných koalic. Jenže o čem se vlastně máme bavit v situaci, kdy jsou preference posledního půl roku relativně zabetonované?
Malé vlnky a velké titulky
ANO klesá, SPOLU roste. ANO i SPOLU stagnují, SPD roste. STAN roste a pak klesá. Motoristé rostou. Motoristé klesají. Stačilo! roste a klesá zároveň. Zhruba tento dojem může mít pozorný i méně pozorný čtenář v posledních měsících při čtení titulků různých médií na základě kontinuálně zveřejňovaných průzkumů preferencí. A že je letos dostupných dat opravdu hodně. Pravidelně totiž své modely vydává pět relevantních agentur. Kromě nás v Ipsosu to je Kantar, Median, NMS a STEM. Poslední jmenovaní vydávají volební modely pro CNN Prima News dokonce na týdenní bázi, což je v českém prostoru do letošního roku věc nevídaná.
Velký počet průzkumů má v sobě výhodu dobré informovanosti o aktuální formě stran, na druhou stranu však přináší spoustu mediálních zkratek a zjednodušení. Nejpozději od roku 2007 nejsem naivní, takže vím, že titulky prodávají. Pokud vám ale v datech meziměsíčně strana klesne o půl procentního bodu, opravdu nelze s jistotou tento pokles potvrdit. Statistika je totiž neúprosná, a i při předpokladu dokonalé reprezentativity a výběru vzorku máte statistickou odchylku, která u velkých stran může být až plus mínus několik procentních bodů. A té se nezbavíte, i kdybyste se na hlavu stavěli. To je matematika. Velké mediální příběhy na základě relativně malých pohybů preferencí jsou sice pro čtenáře zajímavé, ale často jsou bohužel spíše vysněným scénářem autora příspěvku než potvrzenou realitou. Ta bývá většinou mnohem méně zábavná a jde shrnout slovy: Ono se za ten měsíc možná vlastně tolik nestalo.
Graf 1. Vývoj preferencí jednotlivých stran, hnutí a koalic mezi lednem až červnem 2025
Zdroj: Veřejně dostupná data agentur Ipsos, Kantar, NMS, Median a STEM. Vlastní výpočty.
Čelo závodu a boj o bednu
Nepopíratelným lídrem v souboji o vítězství ve volbách do Poslanecké sněmovny je vlastně už minimálně tři roky hnutí ANO. V tuto chvíli mu patří přibližně třetina všech voličů, přičemž potenciál má vysoko přes 40 %. Člověk ani nemusel mít zas tak velkou představivost, aby ještě někdy na přelomu února a března považoval případnou jednobarevnou většinovou vládu za docela realistickou variantu. Při jisté konstelaci by k tomu totiž stačilo 38-39 % hlasů. Potenciál na to ANO má. Podpora hnutí měla však do června mírně sestupující či stagnující trend, proto je nyní tato varianta spíše méně pravděpodobná. Druhá koalice SPOLU pak měla trend opačný a většinu jarních měsíců mírně rostla. Zastavení tohoto trendu však přišlo s kauzou Bitcoin a SPOLU nyní hledá cesty, jak znovu růst preferencí obnovit.
O třetí místo poté v současnosti bojuje hnutí STAN a SPD. U obou těchto subjektů došlo v posledním roce k velmi zajímavému vývoji. Nejpozději od poloviny loňského roku preference STANu kontinuálně rostly, přičemž na začátku tohoto roku nebyly výjimečné ani volební modely, které jim dávaly kolem 13 %. Přibližně v dubnu však STAN začal opět mírně klesat a dynamiku růstu, respektive poklesu, si prohodil s koalicí SPOLU. Situace u SPD je možná ještě zajímavější. Strana se začátkem roku pohybovala mezi 6-7 % a reálně se diskutovalo o jejím možném nezvolení do Poslanecké sněmovny. Politický instinkt Tomia Okamury se však projevil v pravou chvíli a SPD na své kandidátky dosadila zástupce Svobodných, Trikolory a PRO, což straně s velkou mírou pravděpodobnosti může přinést nejenom opětovnou účast v PS, ale také pokoření dvouciferného výsledku ve volbách.
Kdo zůstane pod čarou
Přestože to může znít paradoxně, pro budoucnost povolebního vyjednávání a koneckonců i příští vlády je důležitější spíše to, které strany nakonec nepokoří pětiprocentní hranici než to, jak dominantní bude vítěz či jak moc bude zaostávat druhý v řadě. V červnu mají z ostatních relevantních subjektů nejlepší výchozí pozici Piráti, kteří na své kandidátky teprve nedávno přizvali i zástupce Zelených. V málokterém z průzkumů za poslední týdny byli pod šesti procenty a spojení se Zelenými velmi pravděpodobně přidá desetiny procent ať už jim, tak případně jiným stranám současné vládní koalice. Situace začíná být komplikovanější u kandidátky hnutí Stačilo! Přiznám se, že ještě na začátku roku jsem měl pocit, že právě hnutí, které voličsky symbolizuje Kateřina Konečná, může za jistých okolností v roli hlavního antisystémového hráče vystřídat SPD Tomia Okamury. To se nicméně na startu léta nepotvrzuje a Stačilo! bude muset o pět procent ještě velmi tvrdě zabojovat. V ještě horší pozici jsou poté Motoristé sobě, kteří jsou dnes po řadě negativních mediálních zmínek spojených s osobou Filipa Turka všech agentur pod pěti procenty a jejich trend byl v posledních týdnech spíše klesající.
Graf 2. Míra rozhodnutí o volbě stran mezi jednotlivými věkovými skupinami
Zdroj: Ipsos, červen 2025
Dva světy
Přestože máme často pocit, že dnešní svět se mění před očima nikoliv v měsících či týdnech, ale klidně i v hodinách, základy voličského rozložení v Česku zůstávají dlouhá léta poměrně stabilní. Vznikají sice nové strany a hnutí, velmi logicky nastává po roce 2021 konsolidace do větších celků, nicméně voličská mapa vzájemného zvažování stran zůstává relativně konzistentní. Pořád zde totiž máme dva velmi silné bloky, které jsou navzájem jen velmi těžko propustné a kde změny probíhají spíše uvnitř než napříč. V jednom z nich jsou strany současné vlády včetně Pirátů a Zelených, v druhém poté hnutí ANO, SPD, Stačilo!, ale také subjekty jako jsou Socdem či Motoristé sobě. Poslední jmenovaní dnes například mají větší překryv potenciálu se Stačilo! než se SPOLU. Pro hnutí ANO jsou tak sice otevřeným soupeřem strany vládní koalice, reálně však o voliče bojuje spíše s SPD, Stačilo! či Motoristy. Například s SPD má hnutí Andreje Babiše až třičtvrtě milionů společně sdílených potenciálních voličů. Stejná situace je pak i ve vládním táboře. SPOLU a STAN v kampani bojují proti současné opozici, reálně však mají skoro až milion voličů, kteří by za určitých okolností zvažovali volit oba tyto subjekty. Strany a hnutí tak v těchto volbách vedou dvojí souboj – jeden velmi transparentní a viditelný v kampani, druhý poté více sofistikovaný uvnitř spřízněného elektorátu.
Bitcoiny, Čapáky a (ne)racionální kampaň
V posledních několika týdnech český politický i mediální prostor ovládla kauza Bitcoingate. Příběh je to tak zvláštní, že velká část elektorátů netuší, zda si o tom má myslet něco pozitivního, něco negativního, nebo raději vůbec nic. Každopádně to z dostupných dat vypadá, že zásadní propad preferencí u koalice SPOLU nenastal, spíše se jednalo o přibrzdění vzestupného trendu či mírnou stagnaci. Nicméně každá ztracená desetina může být pro SPOLU v těchto týdnech kritická. Ještě menší efekt měla na voliče ANO zpráva o tom, že vrchní soud vrátil k dalšímu projednání případ Čapí hnízdo. Pokud mají podobné kauzy spojené s Andrejem Babišem na elektorát ANO nějaký efekt, většinou jejich loajalitu ještě posilují.
O tom, že volby mnohem více rozhodují emoce než program, se dnes učí studenti politického marketingu na prvních hodinách svých přednášek a není to věc, která by měla v roce 2025 kohokoliv překvapovat. Jakákoliv snaha o racionalizaci volební kampaně je po zásluze potrestána naprostým nezájmem ze strany voličů. Jaký tedy bude příběh těchto voleb a co Českou republiku udělá opět velkou? Voliči vládních stran budou častěji přemýšlet nad tím, jakou zemí máme a chceme být z pohledu našeho mezinárodního ukotvení, co současná geopolitická situace znamená pro naši budoucnost a jak se k ní má příští vláda postavit. Voliči opozice zase budou přemýšlet nad tím, proč dnes věci stojí kolik stojí, jak se jejich životní úroveň může zlepšit, a proč by se politici měli více soustředit na ně než na to, co se děje za našimi hranicemi. Obě skupiny tak v dnešním světě mají legitimní a relevantní obavy. Strany svým voličům pečlivě naslouchají a velmi šikovně tyto obavy zesilují a zároveň na ně nabízejí řešení. Řešením ale z pohledu voličů není dvousetstránkový program, ale často jen pocity, dojmy či pouhý vnitřní soulad s identitou stran nebo lídrů. I proto bude kampaň vyhrocená, emotivní a dle mého názoru ve finále i velmi polarizovaná.
Tři horké měsíce
Zbývající tři měsíce do voleb budou horké nejenom kvůli teplotám, které v těchto týdnech na mnoha místech atakovaly 35 stupňů. Na základě dlouhodobé analýzy voličského chování, zkušenosti z minulých let i vývoji preferencí v posledních měsících shrnuji několik bodů, které podle mě sehrají zásadní roli ve výsledku letošních voleb.
Přetrvávající silná role lídrů: Rok 2024 v případě evropských i krajských voleb ukázal, jak zásadní je role silných osobností v čele kandidátek. Minimálně ve třech případech (Kateřina Konečná a Filip Turek u evropských voleb a Martin Kuba u krajských voleb) se dá říct, že role lídrů byla naprosto zásadní a zcela překryla ideologii či programová směřování samotných subjektů, za které tito lídři kandidovali. Role lídrů bude bezesporu klíčová i nyní. Zatímco opoziční strany jsou dnes mnohem více postaveny na vůdcovském principu v podobě silného centrálního lídra, vládní strany včetně Pirátů a Zelených budou muset tyto osobnosti častěji hledat přímo v regionech či na spodnějších místech kandidátek.
Zahraniční politika jako téma voleb: V historii samostatné České republiky jsme pravděpodobně ještě neměli volby do Poslanecké sněmovny, kde by tak důležitou roli jako letos sehrála zahraniční politika, respektive zahraničně-politické směřování země po volbách. Toto téma je důležitější pro vládní voliče, i proto ho tyto strany budou aktivně zesilovat. Největší problém to může být pro hnutí ANO, jelikož to musí při své velikosti velmi dovedně v této oblasti balancovat. Na jednu stranu potřebuje i více radikální voliče, na druhou stranu si pak potřebuje udržet ty středovější a více prozápadní.
Těžké ekonomické roky: Pokud budou chtít vládní strany tematicky opanovat prostor se zahraniční orientací země, opoziční strany – a především hnutí ANO – bude klást hlavní důraz na ekonomickou výkonnost s důrazem na životní úroveň obyvatel. Vysoká inflace především v letech 2022 a 2023 je totiž realitou, která sice zasáhla podobnou intenzitou velkou část světa, ale která je naprosto přirozeným tématem pro nejsilnější opoziční stranu. Bylo by pro mě velkým překvapením, pokud by se toto nestalo jádrem kampaně ANO.
Konsolidace hlasů: Především strany současné parlamentní i neparlamentní opozice jsou velmi dobře poučeny z roku 2021, kdy pod pětiprocentní hranici propadlo přibližně milion hlasů. Voličsky tak konsolidace dává velký smysl a zvyšuje pravděpodobnost ustavení vládní většiny v čele s hnutím ANO. Přestože nastává tato konsolidace do větších celků, může to paradoxně způsobit nejfragmentovanější Poslaneckou sněmovnu v historii ČR, jelikož za určité konstelace v ní mohou být zástupci i 16 stran či hnutí. S ohledem na politickou stabilitu jistě existují i příznivější scénáře.
Boj o „ztracené“ voliče: Pokud chce současná vládní sestava včetně Pirátů a Zelených pomýšlet na další volební období u moci, potřebuje k tomu souhru několika okolností. V první řadě propad Stačilo! i Motoristů pod pětiprocentní hranici. Nutně však tyto strany potřebují získat zpět alespoň některé ztracené voliče, kteří je v roce 2021 volili a dnes nechtějí přijít k volbám. Případně voliče úplně nové. A takových lidí potřebují alespoň 4 až 5 procentních bodů navíc oproti současnému stavu. Ztracení voliči mají však častěji než současní vládní voliči horší životní úroveň a inflace posledních let na ně tvrději dolehla. Recept, jak na tyto voliče znovu dosáhnout, je zřejmě největší otázkou ve štábech současných vládních partají.
Klíčové poslední dva týdny: I nadprůměrně informovaný volič ani zdaleka zatím neprožívá nadcházející volby tolik, jako většina čtenářů tohoto textu. Nejenom v České republice je spoustu dobrých případů toho, jak poslední dva týdny rozhodly o úplně jiném výsledku, než bylo dlouhé měsíce předpokládáno. Příkladem u nás mohou být prezidentské volby v roce 2023, konkrétně pak první kolo. Danuše Nerudová doslova nadělila přibližně třetinu svých hlasů Petru Pavlovi v týdnu před volbami. Na Slovensku zase v roce 2020 v posledních týdnech velmi raketově vyletěla kometa Igora Matoviče, který nakonec se svým OLaNO obdržel přes 25 % hlasů a volby vyhrál. Možná podobné překvapení čeká v říjnu i na nás.
Přestože se nám možná zdá, že se toho za posledních šest měsíců stalo opravdu hodně, z pohledu voličských preferencí je vlastně situace na začátku července velmi stabilní. Možná až nečekaně stabilní. Kauzy, které měly dříve potenciál rozložit libovolnou vládu, dnes často voličská jádra oslabují jen minimálně či je dokonce utužují. Přestože 44 % voličů v červnu tvrdilo, že možná svoji současnou volbu ještě změní, na voličských přesunech jsme to zatím viděli minimálně. Ale situace se může stát velmi dramatickou doslova ze dne na den.
Pokud se vám newsletter líbí, dejte odběr a přepošlete ho přátelům a známým, které by řešená témata mohla zajímat.