Michal Půr: Jak přežít Londýn bez kultury a proč to nedělat

Michalův průvodce po West Endu

Říká se, že Londýn je svět sám pro sebe. Město, kde se v jednom dni můžete projít kolem Buckinghamského paláce, posvačit vietnamské bao na Borough Marketu, projít se s kávou kolem Canary Wharf jako pravý „trader“ a večer skončit na představení s živým orchestrem, třiceti tanečníky a kulisami, které by strhly ovace i v La Scale.

To poslední nejen lidé kolem mě, jak se zdá, masivně ignorují. A rozhodl jsem se, že se to pokusím změnit, protože je to strašná škoda. K Londýnu patří divadlo stejně jako mlha, dvoupatrové autobusy a černý humor. Jenže zatímco davy turistů se derou do hledišť slavných muzikálů, Češi – přes svou kulturní vnímavost, hudební kořeny a tradici – většinou večer po prohlídce města končí v pubu nebo v Primarku. A to vám říká někdo, kdo po školním zážitku na muzikálu Drákula muzikály ze srdce nesnášel. Londýn to změnil.

Muzikály jako kulturní motor metropole

Pokud jste to ještě nepostřehli, tak vězte, že West End – ten lesk a třpyt londýnského divadla – není jen pěší zónou mezi Covent Garden a Piccadilly. Je to globální kulturní fenomén, který každoročně přivítá přes 17 milionů diváků. To není překlep. To je víc, než kolik lidí přijde na všechny zápasy Premier League za celou sezónu. A když k tomu připočteme tržby přes 1,1 miliardy liber, pak si uvědomíme, že tohle není jen kulturní vložka – tohle je byznysová liga mistrů.

A přece, kdy naposledy jste slyšeli někoho, kdo se vrátil z Londýna a řekl: „Byli jsme na Wicked. Naprosto nás to odrovnalo.“ Ne. Většina vám řekne, že viděla Tower. Nebo že v Camdenu nakoupili výhodně bundu. Ale že by seděli večer v Sondheim Theatre a brečeli dojetím u Les Misérables? To sotva.

Proč se to děje?

Je to zvláštní, protože muzikály nejsou žádné výstřední moderní umění. Naopak: jsou to příběhy o lásce, zradě, hrdinství, snech, srdci a touze – univerzální motivy. Jsou to přesně ta témata, která Češi vždy milovali v divadle, filmu, nebo dokonce na StarDance. Tak proč ten odstup?

Jedna možnost je jazyk. Ano, všechno je samozřejmě v angličtině. A ne vždy jednoduché. Jenže… to nejsou politické debaty v Dolní sněmovně. To je ABBA. To je Elton John. To je „Defying Gravity“. To jsou příběhy, které probijí i negramotné srdce. Navíc – většina lidí sleduje anglické seriály, používá anglický software, čte anglické meme. Ale v divadle to najednou „nejde“? No, dejme tomu.

Druhá možnost: cena. Tady už se dostáváme na ožehavější půdu. Vstupenka na velký muzikál stojí kolem 60–80 liber. To není málo. Ale také ne tolik, když si uvědomíme, kolik stojí lístek na Slavii, taxík z letiště, nebo jak hluboko sáhne kapsa při nákupu dvou piv na Oxford Street. Zkrátka – pokud máte na let, hotel a restaurace v Londýně, máte i na lístek do divadla. A ten zážitek – pokud si ho připustíte – bývá často silnější než všechna turistická klišé dohromady.

Britský Broadway: jak se z Londýna stalo divadelní supercentrum

West End. Ta dvě slova dnes znamenají víc než jen divadelní čtvrť. Je to značka. Exportní artikl. Když Londýn ztrácí pozice v globální politice, v bankovnictví nebo v leteckých spojeních, jedno zůstává: divadelní produkce šlape dál a West End zůstává nejmocnějším kulturním srdcem Evropy. A co víc – možná i světa.

Někdy kolem roku 1663 – ano, ještě za Stuartovců – se otevřelo první veřejné divadlo v této čtvrti. Ale teprve v 19. století, za viktoriánské doby, se West End proměnil v to, čím je dnes. Luxusní ulice. Osvětlení plynem. A hlavně: scéna, kde se divadlo nebere jako "umění pro elitu", ale jako masová záležitost. Přístupná. Výnosná. A stále se opakující.

Zatímco Paříž se topila v intelektuálních hádkách o tom, co ještě je a co už není "théâtre engagé", Londýn se rozhodl, že publikum není nepřítel – ale zákazník. A tahle „pragmatická“ estetika zůstala. Přesně jak by napsal The Economist: „West End je měkce regulovaná kulturní ekonomika s extrémní mírou konkurence, která selektivně přežívá pouze díky ochotě veřejnosti platit za emoce.“

A že platí. Od 80. let, kdy se zrodil fenomén supermuzikálů (děkujeme, Andrew Lloyd Webber), až po dnešní adaptace Beyoncé, Michaela Jacksona nebo hitů Eltona Johna, se West End stal zlatým dolem. V roce 2023 se vyprodalo přes 90 % všech dostupných vstupenek. A v roce 2024 Londýn poprvé předehnal Broadway v počtu premiér nových děl. Pokud si to neumíte představit: je to, jako kdyby Slavia vyhrála Ligu mistrů. Tady dobře vidíte, že se to může stát.

Průvodce hity: co na West Endu opravdu běží

Možná si teď říkáte: dobře, tak to zkusím. Ale kam vlastně jít? Co si vybrat? Všechno přece nejde… Tak tady máte malý kulturní tahák. Přehled několika titulů, které nejsou jen „to hraje někde v Londýně“, ale opravdu velké kusy historie.

Můj první byl paradoxně Back to the future v Adelphi Theatre. Předlohou je samozřejmě kultovní film. Muzikál je to fantastický, ale jděte poprvé na nějaký legendární kus.

Les Misérables

Co: Victor Hugo, francouzská revoluce, láska, smrt, revolta, hymna slz
Kde: Sondheim Theatre
Proč: Je to nejdéle hraný muzikál na světě. V Londýně běží nepřetržitě od roku 1985. A pořád to funguje. Stačí slyšet „Do You Hear the People Sing?“ a pochopíte, proč studenti z Hongkongu i Paříže zpívali právě tohle na demonstracích.

Českou verzi jsem neviděl a ani vidět nechci, nicméně, když se spustí Take him home, tak to vlije slzy do očí i starému cynikovi jako jsem já.

The Phantom of the Opera

Co: gotická romance pod Operou, geniální hudba Andrewa Lloyda Webbera
Kde: His Majesty’s Theatre
Proč: Přes 140 milionů diváků po světě. Ikonické masky, propadající se lustry a árie, které z vás udělají fanouška opery i bez znalosti Verdiho.

Muzikál, na který beru své známé či rodinu. Je srozumitelný i když neumíte příliš dobře anglicky a má skvělou atmosféru. Doporučuji ovšem kupovat místa více vpředu.

Wicked

Co: prequel k Čaroději ze země Oz, dvě čarodějky, morální dilemata
Kde: Apollo Victoria
Proč: Jedna z nejvýdělečnějších show vůbec. Defying Gravity je hymna celé generace – v USA stejně slavná jako Imagine od Lennona.

Mě osobně tenhle muzikál příliš nenadchnul, ale pokud máte malé děti a ideálně dcery, tak tohle budou milovat.

The Lion King

Co: Disneyho klasika, africké masky, tribal styl a Elton John
Kde: Lyceum Theatre
Proč: Vizuální orgasmy. Neexistuje dítě (ani dospělý), které by při Circle of Life neříkalo „wau“.

Mamma Mia!

Co: ABBA, řecký ostrov, tři tatínkové, tanečky
Kde: Novello Theatre
Proč: Pokud jste Češi a znáte alespoň Dancing Queen, tohle je pro vás vstupenka do světa West Endu.

Hamilton

Co: americká revoluce, hip-hop, šíleně chytré rýmy
Proč: Divadlo pro ty, co si myslí, že divadlo je nuda. Tohle je Shakespeare na steroidech.

Na tenhle muzikál bacha. Za mě je to nutnost, ale hodně vám prožitek zlepší dobrá angličtina a znalost americké revoluce.

A pak je tu Book of Mormon (to vás naprosto rozseká). To si dejte jako druhý muzikál), Back to the Future, Frozen, MJ: The Musical, & Juliet… Nové tituly přibývají každý rok. Někdy se neudrží (ano, Diana: The Musical skončila dřív, než Charles stihl pozvat Camillu do lóže), ale většina titulů funguje jako stroj na emoce, peníze a standing ovations.

West End vs. Broadway: jak Londýn porazil New York (aspoň v divadle)

Když se mluví o světovém divadle, většina lidí – zvlášť těch s americkým pasem a lehce přepjatým sebevědomím – zamíří mentálně na Broadway. To je přece vrchol! Broadway je standard! Broadway je… no jo, Broadway je taky pěkně drahá.

A právě v tom spočívá tajemství londýnského triumfu. Zatímco v New Yorku se ceny za produkci muzikálu šplhají do výšin, ze kterých se i Elon Musk raději vrací na Zemi, Londýn umí tu samou show za polovinu. The Economist před pár měsíci napsal skvělý článek o produkci muzikálů v NY a v Londýně a závěr je jasný: Produkční náklady v Londýně jsou až o 40 % nižší než na Broadwayi“. Článek zde.

Proč?

1. Nižší mzdy – Britští herci mají sice odbory, ale ne tak výbojné jako jejich američtí kolegové. Zatímco na Broadwayi chce i člen sboru, co zpívá tři slova v rohu, odbory, benefity a židli ve výboru, v Londýně se stále hraje za „divadelní gáži“.

2. Daně a dotace – V Británii funguje systém daňových úlev pro produkce: až 45 % nákladů si show může odečíst. A to není málo. Takže zatímco v NYC producent krvácí z rozpočtu, v Londýně může za stejný rozpočet udělat dvojnásobnou podívanou.

3. Kreativní laboratoř – Mnohé hity Broadwaye se nejprve „testují“ právě v Londýně. Je to levnější, publikum je vděčnější a recenze méně hysterické. Než dáte 10 milionů dolarů na show v New Yorku, zkusíte si to v Londýně. Když to funguje, převezete to přes oceán.

Důsledek? Londýn má premiéry dřív, hraje odvážnější věci a je… dostupnější. Nejen ekonomicky, ale i lidsky.

Češi a kulturní komplex: proč je divadlo „pro někoho jiného“

Zde se dostáváme ke kulturně-psychologické části, která by možná zasloužila grant z Akademie věd. Proč má tolik Čechů v sobě zakódované, že divadlo v cizině není pro ně?

Možná to začíná už na základce. Divadlo znamenalo výchovné drama o šikaně. Na gymplu to byl Višňový sad ve sklepní scéně. A v televizi? No, večer s Janem Kačerem, kde se všichni tváří provinile a mluví polohlasem. Není divu, že se „divadlo“ pro mnohé stalo synonymem pro těžkou hlavu, zmrzlý zadek a touhu jít radši domů na guláš.

Ale to, co běží na West Endu, není tohle divadlo. To je světová show. To je Marvel v živém provedení. To je emoce, energie, třpyt, tanec, smích a síla. A hlavně: to není škola. To je zážitek.

Přesto Češi v Londýně stále dělají všechno možné – jen ne to, že by večer šli do divadla. Jsou schopni stát hodinu ve frontě na bagel. Jsou schopni zaplatit dvacet liber za Aperol na střeše hotelu, kde nic nevidí. Jsou schopni jít dvakrát do Primarku za víkend. Ale že by dali 30–40 liber za show, na kterou budou vzpomínat celý život? Tam se najednou rozsvítí kontrolka „to je drahý“.

Cesta ven: jak se z turisty stát Londýňanem alespoň na jedno představení

Je to jednoduché. Stačí jeden večer. Jeden lístek. Jedna emoce. A přestaneš být turistou, který sbírá suvenýry. Staneš se účastníkem města. Nejen pozorovatelem, ale někým, kdo v tom hraje. Možná ne na jevišti. Ale v sále. Představení v Londýně nejsou snobská. Lidi tam chodí v džínách. Pijí víno z plastu. Tleskají do rytmu. Smějí se nahlas.

První muzikál se nezapomíná: průvodce výběrem podle povahy

Vstoupit do světa muzikálu může být pro některé jedince podobně traumatizující jako první návštěva posilovny: víš, že bys měl, ale nevíš, kam se dívat a co si obléct. Navíc se bojíš, že tě někdo pozná. Proto tady máš kulturně-psychologický výběrový test: kam na West End podle svého naturelu.

Jsi introvert, nesnášíš spontánnost a nevěříš ani vlastním emocím?

Zkus The Phantom of the Opera. Je to tmavé, vážné, gotické, a pokud se ti náhodou utrhne slza, můžeš ji skrýt v přítmí lóže. Navíc je tam dost orchestrálních pasáží, u kterých se dá přemýšlet nad smyslem života i hypotékou.

Máš doma vinyly ABBY, tančíš po víně a víš, kdo byl Benny?

No tak Mamma Mia! je tvůj osud. Nejdeš na divadlo, jdeš na párty. I babička by tě pochválila. Navíc – máš záruku, že to skončí dobře.

Jsi lehce cynický, rád si utahuješ z institucí a miluješ South Park?

Pak jedině The Book of Mormon. Neexistuje víc nekorektní show, která tě přesto rozesměje do slz a ještě zvládne být (nějakým záhadným způsobem) lidská. Tohle prostě chcete vidět. Vzal jsem tam i čtrnáctiletého syna a byl nadšen, matce jsme samozřejmě zamlčeli, jak se tam mluví.

Rád brečíš nad Francií, máš v knihovně Malého prince a v srdci Che Guevaru?

Jdi na Les Misérables. Revoluce, bída, hudba co trhá vnitřnosti. A na konci budete zpívat One Day More, i kdybyste to předtím slyšeli jen dvakrát.

Miluješ Marvel, fantasy a kouzla, ale zároveň tě zajímá, proč jsou čarodějky vždycky zlé?

Wicked. Feminismus, magie a zelená barva jako symbol outsiderství. Broadway s duší.

Potřebuješ estetický zážitek, máš rádi čistotu pohybu, rytmus a africké masky?

The Lion King je opera pro lidi, co milují design. Nejsou tam kostýmy. Jsou tam sochy, obrazy, a příběh, který znáš od dětství.

Chceš být cool a zároveň si připomenout, že i zakladatel USA mohl rapovat?

Hamilton. Rap, revoluce, storytelling. Ale pozor: rychlé tempo a spousta referencí. Tohle není show pro první rande. Je to test.

Jak neprodávat ledvinu: praktický průvodce po lístcích

Teď už máš vybranou show, ale chceš ji vidět bez toho, aby tě to stálo víc než letenka. Dobrá zpráva – West End je připraven i na ty, kteří se rozhodnou na poslední chvíli. Já si kupuju lístky vždy dopředu na stránkách divadel, ale není to úplná láce. Pokud jste ovšem byli v NY, víte, že lístky na Broadway se dají na Times Square koupit levně. U Londýna to není na první pohled tak patrné. Ale možnosti jsou.

1. TKTS stánek na Leicester Square

Originál. Funguje od 80. let. Otevřeno denně. Nabízí lístky se slevou až 50 %, často na stejný večer. Fronta je tradice. Atmosféra připomíná vlakové nádraží těsně před svátky. Ale vyplatí se.

2. TodayTix

Aplikace pro telefon. Moderní, čisté, efektivní. Můžeš si koupit last-minute lístky, ale i plánovat dopředu. Někdy mají i tzv. “rush tickets” za 20 liber – ale bývají hned pryč.

3. Theatre Monkey

Oldschool web plný recenzí míst, kde je vidět, kde se umírá horkem, kde je slyšet dech orchestru. Pomůže vybrat místo i pochopit, proč lístek za 35 liber může být lepší než ten za 75. Pamatujte, že místo úplně vpředu není vždy výhra.

4. Loterie a levné vstupy

Některá divadla mají denní losování – třeba Hamilton nebo Book of Mormon. Výhra? Dvě místa vepředu za dvacet liber. Chce to trochu štěstí a trpělivost.

Současnost muzikálu: Pokud se cítíte trochu woke

Zatímco v 80. letech muzikály většinou zpívaly o tom, jak být milován, dnes zpívají o tom, jak být sám sebou. West End reflektuje společnost. A společnost je dnes pestřejší, hlasitější a méně ochotná zapadnout do jednoho příběhu.

& Juliet

Co kdyby Julie neumřela? Co kdyby vzala mikrofon a řekla Shakespearovi, že si napíše svůj příběh sama? Show plná pop hitů Britney, Katy Perry nebo Backstreet Boys, ale zároveň s vnitřní výpovědí o autonomii, genderu a síle.

Everybody’s Talking About Jamie

Mladý kluk chce být drag queen. Matka ho podporuje. Škola ne. Společnost váhá. Publikum jásá. Hudba? Srdce i discokoule. Ideální první muzikál pro každého, kdo se někdy cítil „mimo“.

Six

Šest manželek Jindřicha VIII. jako popová girlband. Každá má vlastní song, vlastní bolest, vlastní vtip. Pokud jsi nikdy nečekal, že budeš tleskat Anně Boleynové za feministický rap, tady to přijde.

Muzikál dnes není jen estetická výbava. Je to zrcadlo společnosti. A když se v něm Češi nevidí, není to chyba zrcadla.

Co si z toho odneseš: kulturní nadhled, zážitek i sebevědomí

Když se Češi vydají do divadla, často říkají, že „chtěli něco zažít“. Ale co to je? Zážitek není selfie u Toweru. Ani fish & chips v papíru. To všechno jsou hezké obrázky. Ale opravdový zážitek tě vynese z vlastního rámce. Nejen že vidíš, ale cítíš. Nejen že slyšíš, ale slyšíš se.

Z muzikálu odcházíš jiný, než jsi přišel. Tohle se nestává často. Ale na West Endu je to normální. Tisíce lidí denně vycházejí z divadel s hlavou plnou hudby, srdcem na dlani a kapesníkem v ruce. A to je důvod, proč se vrací. Proč tam chodí i ti, kteří si předtím mysleli, že to „není nic pro ně“.

Takže příště, až se budeš rozhodovat, co v Londýně navštívit, zvaž taky West End. Ne proto, že bys „měl“. Ale proto, že můžeš. Protože tenhle zážitek se nedá koupit jinde. A rozhodně ne za tu cenu.

A pište nám do Insideru, co dobrého jste viděli. To by bylo, abychom tam nenalákali víc lidí.

Michal