Radim Ivan: Kdo chce růst, vyhýbá se Česku i Evropě. Proč a jak to změnit?

Zaměstnanecké akcie prošly. Co dál?

Jul 04, 2025

V posledních týdnech se odehrály dvě události, které prozrazují, v jakém civilizačním dilematu se Česko – a vlastně i celá Evropa – nachází.

Tou první je schválení nové podoby zaměstnaneckých akcií. Konečně. Zatím to není ještě ideální systém, ale je to krok správným směrem. Tím druhým je zamítnutí návrhu na osvobození kapitálových výnosů z prodeje firem, akcií a kryptoměn nad 40 milionů. Neprošlo to. A začalo se kolem toho točit staré dobré kolečko rovnostářského moralismu.

Přidejte se do komunity Insideru

Nejde o jednotlivosti. Jde o otázku, kterou si musíme položit nahlas: chceme být společností, která kapitál tvoří, nebo společností, která ho jen přerozděluje? A může nám pomoci 28. režim?

Partnerství místo rovnostářství

Zaměstnanecké akcie – ESOPy – nejsou žádná revoluce. Je to normální nástroj. Fungují ve světě desítky let. Posilují vztah zaměstnance k firmě, podporují loajalitu, motivaci, spoluúčast.

Nutno říci, že rozpor, který tento nástroj vyvolal uvnitř, kdysi prokapitálové ODS, je zarážející. Pohled jednoho z vysoce postavených členů strany hovoří za vše. Dovolím si citovat:

„Proč by měl podnikatel dávat podíl ve firmě svým zaměstnancům?" Tolik k uvažování vrcholných politiků dneška.

Co je ale důležité říct: K růstu nepotřebujeme daňové pobídky, výjimky, dotace ani granty. Potřebujeme jednoduchý a stabilní rámec. Firmy vědí, co dělají. Zaměstnanci taky. Stát nemusí rozhodovat za ně, komu co umožní. Stačí, když přestane klást překážky. Sny o lepším plánu měl už Gorbačov a jak dopadl.

Tohle je moderní kapitalismus. Ne ten karikovaný obraz, který si kreslí různí revolucionáři s přístupem ke státním penězům.

Kapitál není zločin

Když někdo vytvoří firmu, vybuduje ji, zaměstnává lidi, riskuje své peníze i čas – a nakonec ji prodá, není to problém. Je to smysl celého snažení. Získaný kapitál pak často recykluje zpět – do dalšího projektu, do investic, do fondu, do budoucnosti.

Přesto se dnes vede debata, jestli není nemravné takového člověka „osvobodit od daně“. Protože 40 milionů je „moc“. Protože někdo jiný má míň. Je to závistivá rétorika hodná původních bolševiků.

Jako by majetek byl hřích. Jako by to, že se někomu něco povedlo, bylo důvodem k trestu.

Odebírejte Insider Newsletter

Nechci úlevy. Nechci výjimky. Ale vadí mi, že v naší zemi se trestá jak podnikatelský úspěch, tak neúspěch. Úspěšný podnikatel je zločinec, protože má „moc". Neúspěšný je zločinec taky, protože selhal a měl raději být opatrný. Kdo je tedy v pořádku? Státní zaměstnanec? Účetní na úřadě? Je načase si přiznat, že bez lidí, kteří tvoří, riskují a někdy i chybují, nebude co přerozdělovat.

Evropu nekopírovat, ale předehnat

Argumentace, kterou předvádí emeritní předseda Pirátské strany Ivan Bartoš „v Evropě se to daní“ je čím dál slabší. Protože právě Evropa má dnes problém. Ekonomický i strategický.

Draghiho zpráva to říká jasně: Evropa stagnuje, zaostává v produktivitě, inovačním výkonu i růstu bohatství. Startupy vznikají, ale pak mizí – často do Ameriky. Regulace roste, kapitál se ztrácí, rozhodovací proces je pomalý a fragmentovaný.

A do toho má být Česko vzorným žákem? Máme kopírovat systém, který nefunguje? Ne, díky.

Proč české firmy nechtějí být české

Na nedávné bitcoinové konferenci jsem mluvil s několika českými firmami, které budují globální produkty. Všichni chtějí podnikat. Chtějí růst. Ale nepodnikají už přes českou, ani evropskou entitu. To samé vám řekne velká část podnikatelů na libovolné startupové konferenci.

Proč? Protože narazí na celní překážky, byrokracii, právní nejistotu, zmatek kolem daní a compliance. Protože je jednodušší založit firmu v USA nebo Singapuru než v EU. A to i pro Čechy. S takovou firmou se pak jednoduše vrátí do EU. Tohle je problém. Ne že firmy chtějí uspět. Ale že to raději dělají jinde.

Evropské podnikání potřebuje restart

Současná evropská politika většiny stran se netočí kolem konkurenceschopnosti, ale kolem toho, kdo víc „vyštěrká” z evropského prasátka. Místo podpory podnikání řeší dotace, granty a přerozdělování. Evropští politici stále věří, že právě oni dokážou zajistit konkurenceschopnost – přitom tady nejsou od toho, aby definovali strategii byznysu. Jejich úkolem má být nestát v cestě a odstraňovat překážky. Nejen v rámci jednotného trhu, ale především směrem k přístupu na globální trh.

Tak fajn – staré značky jako BMW, Louis Vuitton nebo parfumerie si klidně nechme jako národní symboly. Ale nové, inovativní produkty a firmy potřebují být rovnou celoevropské. Ať mají jedno evropské právo, jednu instituci, jeden přístup. Evropa jim musí přestat házet klacky pod nohy.

A pak se nabízí otázka: proč si byznys má vlastně EU platit, když mu v posledních letech nic moc nepřinesla?

Potřebujeme reformu evropské firmy (SE) – nebo ideálně vytvoření tzv. „28. režimu“ pro podnikání napříč Unií. Ale tak, aby byl skutečně přívětivý pro startupy. Bohužel prozatím nevíme, zda k tomu přistoupí Evropská komise svým stylem regulace a detailní podrobnosti, která nikoho nenadchne nebo to udělají jinak. Česká republika musí být v tomto ohledu absolutním lídrem – je to náš národní zájem. Potřebujeme ekonomiku s jednoduchým přístupem na evropský a světový trh. Tvorba pravidel by přitom měla začít s co nejbenevolentnějším rámcem – ať si Evropská unie konečně sáhne na realitu, jak dnes funguje podnikání. Takový režim by měl vytvořit:

jednotný rámec pro přeshraniční podnikání,
volitelné celoevropské pracovní právo (ne povinné),
jednotná pravidla pro zaměstnanecké akcie a podílové vlastnictví,
možnost zvolit si systém odvodů a pojištění,
snížení požadovaného základního kapitálu pro vznik SE (dnes 120 000 eur),
a hlavně – právní jistotu bez zbytečného papírování.

Pokud by se něco takového stalo, tak se domnívám, že vůbec nevadí, když zasáhne EK do kompetencí jednotlivých států. Business first.

Podnikatelé jsou dnes ti, kdo integrují Evropu víc než úředníci. Je načase jim to přestat komplikovat. Na konci dne to může přinést i větší integraci EU, která by však konečně šla odspodu, od lidské aktivity, od podnikání a dávala by smysl.

Silní kapitalisté, nebo silné instituce?

Je to falešné dilema, protože ve skutečnosti nemáme ani jedno. Kromě režimu musíme změnit i mindset. Dnes je podezřelý každý podnikatel: ten, kdo uspěl, protože „asi něco obcházel". I ten, kdo neuspěl, protože „měl radši jít na úřad". Mezitím se drží nad hladinou ti, kteří nikdy nic nevytvořili, ale vždy věděli, jak to má být – a ideálně čerpali z fondů.

Co je ale výsledkem? Společnost, kde se nikdo o nic nepokouší, protože by mohl skončit na pranýři. Kde kapitál znamená problém, ne příležitost. Kde kreativita a podnikavost ustupují poslušnosti a opatrnosti.

A tak možná stačí málo: přestat se bát těch, kteří tvoří. A začít se ptát, co jim brání v tom tvořit dál.