Markéta Malá: Víte, kolik zaplatíte za dekarbonizaci? A za jaké peníze budeme zbrojit?

Přezbrojování, zadlužování a odolávající klimatická politika

Národní rozpočtová rada ústy jejího předsedy Mojmíra Hampla už nějakou dobu tvrdí (a po něm ta slova přebírá ministr financí Zbyněk Stanjura), že rostoucí výdajové priority, ke kterým se přidávají i výdaje na obranu, bez výrazného zvýšení daní nebo zadlužení ufinancovat nezvládneme. A že by dávalo smysl přesunout na obranu právě nepopulární peníze na dekarbonizaci. Protože to nikoho nebude trápit a nedotkne se ho to.

V souvislosti s obrannými výdaji připomeňme, že vláda se zavázala dávat na obranu od roku 2026 každoročně o 0,2 procenta HDP více. Do roku 2030 chce dosáhnout tří procent HDP. V absolutních číslech se letos na obranu vydá asi 160 miliard korun, aby se dvě procenta splnila. Tři procenta by znamenala v dnešních číslech zhruba 250 miliard. A uplynulý summit NATO v Haagu skončil pod tlakem Donalda Trumpa shodou na zvýšení obranných výdajů na pět procent HDP do roku 2035. Tedy 3,5 procenta na armádu a 1,5 procenta na výdaje s obranou spojené, to znamená například infrastrukturu nebo kyberbezpečnost. Andrej Babiš už se proti zvýšeným procentům vymezil s tím, že to je nepřijatelné a kontraproduktivní a všechno by to „zničilo”.

Na konci dubna sněmovna schválila novelizaci zákona o rozpočtové odpovědnosti. Takže obranné výdaje nad dvě procenta HDP budou z pravidel pro výši strukturálního schodku vyňaty. Rozpočtová rada doporučila, aby se toto zadlužování mimo povolený rámec časově ohraničilo jen na dobu mezi lety 2026 až 2033. O rozvolnění rozpočtových pravidel muselo Česko stejně jako další země žádat Evropskou komisi, jde o aktivaci takzvané národní únikové doložky. Každopádně, všechno to jsou samozřejmě také dluhy, které deficit navýší. Že jsou „nad rámec” neznamená, že někam zmizí. Jsou to nové vytisknuté peníze, které mají potenciál zatlačit na inflaci, investoři držící státní dluh si na úrocích zase nechají zaplatit o něco víc. Rozvolnění rozpočtových pravidel je součástí plánu Bruselu na „přezbrojování” (v březnu zveřejněný ReArm Europe/Readiness 2030). Ten obnáší výdaje ve výši až 800 miliard eur (tedy asi 20 bilionů korun), z čehož 650 miliard eur připadá právě na vyšší povolené obranné výdaje na úrovni jednotlivých států a zbylých 150 miliard se vydá na požádání jednotlivých států ve formě dlouhodobých půjček (program Security Action for Europe SAFE) krytých unijním rozpočtem na nákupy protivzdušné obrany, raket nebo munice. Opět proinflační opatření. Dobře ale je alespoň to, že nejde o další společné zadlužení a vydání společných unijních dluhopisů, tak jako tomu bylo za covidu v roce 2021, kdy se kvůli balíčku Next Generation EU ze všech zemí se tedy chtě nechtě stali dlužníci.

Pro zbrojaře se díky novým možnostem financování samozřejmě otvírají zajímavé příležitosti. Samozřejmě ale platí, že cílem není jen navyšovat jejich zisky bez toho, aby se vyšší obranné výdaje následně efektivně promítly do ekonomiky. To je také častá věta, která je pravdivá. Pak jsou tady také už známé studie o „multiplikačních efektech” zakázek pro tuzemské zbrojaře. Opět je nutné je brát s podstatnou rezervou. Ale to je debata, která sem teď nepatří. Stejně jako například to, že loni vláda poprvé splnila dvě procenta HDP na obranu pouze díky zaplacení zálohy 26 miliard na F-35, což mělo na vyšší obranyschopnost nulový vliv.

Povolenkový „kompromis”

Upozadit pálení peněz na zelenou transformaci je něco, co dává smysl asi drtivé většině lidí. Když už chceme zvyšovat podíl HDP na obranné výdaje a potřebujeme „nových” více než 200 miliard, tak co se logicky nabízí jiného. Že klimatická politika EU a zbrojařina, kde se protínají těžký strojní průmysl s chemickým (oba silně energeticky náročné), nejdou dohromady, je fakt. Jestliže bude Evropská komise „dekarbonizovat”, tudíž ničit strategické ocelářství, a následně tvrdit, že ho zachrání Clean Industrial Dealem a Akčními plány pro dostupnou energii, jsou podobné debaty ve stylu „jak dál” skoro bezpředmětné.

Vycházíme ale teď ze situace, že jsme se k plnění zelených cílů přihlásili - i když to teď vládní představitelé odmítají, viz text Přerozdělováním k tolik žádoucímu zchudnutí. Ale nesmíme samozřejmě zapomenout na precedens v podobě polského ústavního soudu, který odmítl část unijní klimatické legislativy jako porušující národní suverenitu. Bude zajímavé sledovat, zda se i další státy pokusí o podobný postup. A stejně tak zajímavý bude další vývoj ohledně revize ETS 2. Kvalifikovaná většina zemí, které jsou pro změnu systému a odklad platnosti, se dohromady dala. V tom má premiér a ministr životního prostředí pravdu. Realita je ale podle toho, co vyplývá ze zatím neveřejných informací, taková, že jediná změna bude spočívat v tom, že do oběhu by mělo jít o něco málo víc povolenek z rezervy tržní stability, žádný cenový strop existovat nebude. A žádný odklad platnosti na rok 2028 také není ve hře. Naopak. Obchodování s povolenkami (aktuálně už se obchoduje s futures kontrakty, kdy některé obchody dosahovaly až k ceně 200 eur za jednu povolenku) by mohlo začít dokonce už v polovině příštího roku. To proto, aby si to účastníci trhu (tedy prodejci paliv a pak domácnosti, kterým ta paliva zdraží) vyzkoušeli a lépe se na oficiální zahájení od roku 2027 připravili. Takže asi tolik k té „zásadní revizi” a k tomu, co ministr životního prostředí Petr Hladík nazval „kompromisem”. Uvidíme, co bude dál.

Zpět ale zeleným výdajům. Investice jsou naplánované, peníze přidělené. A nikdo přesně nevysvětlil, jaké peníze a jak by bylo možné z dekarbonizace na obranu přesunout. Ministerstvo financí se podrobněji nevyjádřilo. Pouze uvedlo, že z více než bilionu korun, které má stát na snižování emisí v letech 2023 až 2030 vydat, je 700 miliard možné použít na „jiné priority”. Zbytek je prý již zasmluvněn. Stejně tak Mojmír Hampl tvrdí, že na národní úrovni s těmi penězi pracovat lze, protože velké množství výdajů na klimatická opatření není kryto evropskými zdroji. Ale podobě jako ministerstvo se podrobněji nevyjadřuje. Určitě s ním ale lze souhlasit, když říká, že tu lidé jako je europoslanec Luděk Niedermayer donekonečna obhajují to, že z prodeje emisních povolenek dostáváme peníze, které bychom bez nich nezískali. A že ten, kdo říká, ať se systém obchodování s emisemi alespoň zprůhlední a ceny se zastropují, okrádá národní rozpočty o miliardy. Povolenky nejsou nic jiného než uhlíkové daně, nejsou to peníze, které nám někdo dal. Opět jsme u masivního přerozdělování, o které nikdo nežádal. Ale stále zůstáváme jen v teoretické rovině. Pravdou je také to, že počínaje letošním rokem už lze na národních úrovních výnosy z povolenek využít pouze na opatření „snižující nebo kompenzující důsledky změny klimatu”. Dříve byla pravidla benevolentnější.

Ministerstvo životního prostředí tvrdí, že Stanjurovy plány jsou neuskutečnitelné. Protože se prý bavíme především o výnosech z povolenek z Modernizačního fondu a o prostředcích z evropských fondů. S tím, že většina dotací už byla přidělena konkrétním projektům. A pro zbytek dostupných zdrojů platí podmínka jejich využití „na modernizaci průmyslu, snižování energetické náročnosti domácností nebo na adaptaci na změnu klimatu.”

Co říká Národní klimaticko-energetický plán

Podívejme se pro kontext na to, co o výdajích na dekarbonizaci v kapitole Přehled zdrojů financování a investičních potřeb uvádí Národní klimaticko-energetický plán neboli Vnitrostátní plán ČR v oblasti energetiky a klimatu a citujme z něj. Plán uvádí, že do roku 2030 mají potřebné výdaje (investiční potřeba pro dekarbonizaci a adaptační opatření) dosahovat 2,8 bilionu korun a k bude ještě potřeba podpora z veřejných prostředků přes 1,3 bilionu korun. V tzv. dekarbonizačním scénáři se zcela vážně uvádí, že „pro úspěšnou dekarbonizaci je nutné připravovat investice tak, aby modernizace hospodářství postupovala velmi rychlým tempem – vyšší náklady investic dnes se vrátí v průběhu životního cyklu – ekonomika bude odolnější a rostoucí ceny emisních povolenek pak nemusí zatěžovat konkurenceschopnost”. Víc dekarbonizace samozřejmě vede ke zvýšení konkurenceschopnosti, to už jsme si vyzkoušeli. V podkapitole 5.3.2 na straně 374 jsou dále rozepsané zdroje financování. Mezi ty evropské patří kohezní fondy, Národní plán obnovy na roky 2021 až 2026 (skrze něj Česko žádalo o peníze z pocovidového balíčku Next Generation EU), dále zmíněný Modernizační fond, do kterého jdou výnosy z povolenek, a Sociální klimatický fond, ze kterého se mají přerozdělovat prostředky pro domácnosti, které nejvíce zasáhnou nové ETS 2 povolenky (opět do něj mají putovat výnosy z aukcí nových povolenek). Evropské zdroje by se měly pohybovat v rozmezí od bilionu do 1,5 bilionu korun. Důvodem takového rozptylu je nejen volatilita koruny vůči euru, ale hlavně nepředvídatelná cena povolenek. Střední odhad proto NKEP stanovuje na 1,127 bilionu. A přiznává, že hlavně od roku 2027 (od tohoto roku mají podle současné legislativy začít platit nové povolenky) vzniká tlak na státní rozpočet, protože bude ročně chybět 30 až 60 miliard. To bude částečně pokryto prostředky z dalšího programového období kohezních fondů od roku 2028. O rozdělení těchto peněz „z Bruselu” se právě teď vyjednává a Česko si zatím moc dobře nevede. NKEP také doufá, že po roce 2026 po ukončení stávajícího období Národního plánu obnovy budou k dispozici nové zdroje. Dopad na státní rozpočet ale vyloučit určitě nelze, uvádí NKEP.

Pak jsou tady také výdaje na stavbu dukovanských bloků. „Specifickou oblastí je financování výstavby nových jaderných zdrojů, které bude nutné zajistit mimo financování z EU, o způsobu financování a podobě státní podpory nebylo v době přípravy této strategie rozhodnuto,” píše se v plánu. My už teď financování známe. Už v příštím rozpočtu na rok 2026 se má na Dukovany vyčlenit 28 miliard. Vláda to prezentuje jako „investici”, ale není to mu tak, je to dluh jako každý jiný, a ty peníze si budeme muset půjčit. Prezentuje se číslo 407 miliard za dva bloky, což se prý vztahuje k cenám z roku 2023. Investorem do stavby je společnost Elektrárna Dukovany II z osmdesáti procent vlastněná státem, které bude ministerstvo financí půjčené peníze průběžně posílat. A dokola se omílá, že jde o bezúročnou půjčku. Nic takového ovšem neexistuje. Po dobu výstavby má být sice úrok nula procent (a poté po dobu 40 let úrok ne nižší než 2 procenta), ovšem ty peníze si musíme stejně půjčit. Vydají se tedy dluhopisy, za které budou chtít investoři zaplatit. Říkat, že do částky 407 miliard jsou už započítané finanční náklady (protože nulaprocentní úrok), je silně zavádějící, až lživé. Výsledná částka za oba bloky, kterou zaplatí daňoví poplatník, se bude pohybovat v násobných výších.

Dvě třetiny nákladů dekarbonizace prý budou neseny soukromým sektorem. „S ohledem na trend ESG investic, dobrovolné závazky finančních domů, reporting udržitelnosti ze strany obchodních společností a dále reporting souladu s taxonomií EU pro udržitelné investice bude finanční sektor vyhledávat a dávat přednost investičním projektům, které budou v souladu s dekarbonizační trajektorií. Investice budou spolufinancovány bankovním sektorem v ČR, který se přihlásil k zásadám financování udržitelnosti,” píše se v NKEP. Vzhledem k tomu, že regulace v podobě reportingu, který firmy bez jakékoli přidané hodnoty nesmyslně zatěžuje, konečně oslabuje, by si tím autoři našeho klimaplánu neměli být tak jistí.

V podkapitole Veřejné zdroje financování dostupné pro ČR se dozvíme, že za hlavní zdroje veřejných financí je možné označit státní rozpočet, víceletý finanční rámec EU/operační programy, výnosy z prodeje emisních povolenek a tzv. Connecting Europe Facility (Nástroj pro propojení Evropy, další z finančních mechanismů EU, kterým se mají financovat „infrastrukturní projekty umožňující integraci jednotného evropského trhu”). Co se týče kolonky státního rozpočtu, z něj mají jít peníze hlavně na provozní podporu zelených zdrojů a na národní programy „podporující zvyšování energetické efektivity”. U výnosů z emisních povolenek je uvedeno stručně jen to, že jejich využití prostřednictvím Modernizačního fondu je v gesci resortu životního prostředí a průmyslu. Platí také, že vzhledem k novele zákona o podmínkách obchodování s povolenkami je letošní rok posledním, kdy jsou příjmy z prodeje povolenek příjmem státního rozpočtu. Od roku 2026 poputují do Státního fondu životního prostředí. Nemělo by tedy docházet k tomu, co rád poslední roky praktikuje ministr financí, který příjmy z už tak drahých povolenek v rozpočtu ještě nadhodnocuje. ETS 1 povolenky aktuálně stojí přes 70 eur za tunu CO₂, cena je tedy vysoko. Ale to je samozřejmě cíl, s levnou povolenkou, natož bez povolenek obecně by se zhroutila celá zelená transformace, jak ji EU vykreslila, protože by ji nebylo z čeho zaplatit.

Buďme realističtí

Poměrně realisticky se lze domnívat, že žádné zelené peníze se na obranu nepřehodí. Jakékoli změny by musely projít schvalováním u Evropské komise. A teď to nevypadá, že se o vyjednávání současná ani příští vláda pokusí. Budeme rádi, když se nám podaří vyjednat nutné kapacitní platby pro plynové zdroje a výhodnější notifikaci na zmíněné dva dukovanské jaderné bloky. Vzhledem k tomu, že návrh státního rozpočtu na příští rok může podle platných pravidel vláda zveřejnit až poslední srpnový den a do té doby nikdo neví, jaké peníze se kam přesunou a komu se co přidělí, nelze čekat, že by o případných skutečných plánech resort financí dopředu informoval.

Pak to opět zůstane v intencích předvolebního divadla pro voliče. A nakonec přijde nová vláda a oznámí, že musí zvýšit přímé i nepřímé daně, protože situace se změnila a předvolební sliby neplatí. Dál už to známe, protože je to až moc povědomé. Připomeňme, že hnutí STAN ve svém zveřejněném programu zvyšování daní avizovalo. Navrhuje nejen zvýšení spotřebních daní, ale hlavně i vyšší daňovou progresi ve spojení s převedením slevy na poplatníka do pravidelně valorizovaného bonusu. A o „dočasném růstu daňové zátěže” kvůli zbrojení mluví i TOP 09. Pak je tu ANO, které prý program do voleb zveřejní až v září. Už teď ale Andrej Babiš s Karlem Havlíčkem slibují všechno všem, zvyšování daní odmítají a tvrdí, že ušetří na lidech z Úřadu vlády, na vládních zakázkách a díky EET 2.0. v šedé ekonomice najdou až bilion korun. A šéfka Finanční správy Simona Hornochová už avizovala, že pozornost se teď upře na výběr daně z příjmu právnických osob (tu mimochodem ANO slibuje vrátit z 21 na 19 procent) a na zdanění OSVČ. Možná se nám tedy vrátí zpět i éra zaklekávání ze strany finančních úřadů. Čeho se Babiš (a teď už i Havlíček) drží, je zdanění zbrojařů. ANO na to pravděpodobně mají v průzkumech dobrou odezvu, protože jinak je takový krok dost nepochopitelný. „Windfall tax. Tak jak to má ČEZ a banky, ale ty tomu nějakým způsobem unikly. Já myslím, že to dává logiku. Proč by lidi měli platit vyššími daněmi za zbrojení? (…) Zbrojaři mají nehorázné zisky, vydělávají na válce, takže příští rok vláda říká, že bude Česko vydávat na obranu 2,2 procenta HDP. To je navýšení o 34 miliard. A pokud tyhle firmy mají zisky v desítkách miliard, tak proč je nezdanit?“ prohlašoval Babiš. V roce 2022, kdy Fialova vláda zaváděla nesmyslný koncept windfall tax, kterou z drtivé většiny zaplatí jen ČEZ (za celé tři roky odvede státu jen na této dani téměř sto miliard), si zbrojařské firmy prolobbovaly, aby se jich daň netýkala. A je to tak dobře. Další „mimořádná” daň jen odradí investory (teď, když už zbrojní byznys nepovažují banky pod vlivem evropského ESG za nefinancovatelný), donutí zbrojaře přesunout výrobu jinam a zcela se mine s efektem. Uvalovat sektorové daně na odvětví, kterým se zrovna daří, je vždycky špatný nápad.

Do debaty na téma „kde na to vzít” přispěl i kritický Miroslav Kalousek, který (nepřekvapivě) říká, že příští vláda musí nepopulárně snížit výdaje, nebo nepopulárně zvýšit daně, a to v rozsahu 0,7 % HDP. A to i když, jak bylo výše řečeno, je zvyšování výdajů na obranu nad dvě procenta z rozpočtových pravidel vyjmuto. Když se žádná opatření neprovedou, zákon o rozpočtových pravidlech se nedodrží. S tím stejným počítá i rozpočtová rada. Uvádí, že pokud zůstaneme u aktuálního nastavení daňových a výdajových politik, bude v roce 2027 strukturální schodek (tedy ten, který je očištěný o cyklické výkyvy v ekonomice), na vyšší úrovni, než kterou zákon povoluje. Ministerstvo Zbyňka Stanjury na jaře navrhlo zahrnout zákon o pravidlech rozpočtové odpovědnosti do Ústavy. To ostatně vláda píše ve svém programovém prohlášení. Pokud bychom podle těchto pravidel jeli, neměl by letos strukturální schodek překročit 2,25 procenta HDP, v příštím roce by měl být nanejvýš 1,75 procenta HDP a postupně by měl dosáhnout maximálně jednoho procenta HDP. Lze tušit, že Stanjurův nápad pár měsíců před volbami má spíš sloužit k vyprovokování Andreje Babiše. ANO totiž pravděpodobně žádnou rozpočtovou odpovědnost při hlasování podporovat nebude. A koalice Spolu se pak na tom může točit. Je to stále ta věčná debata, zda téma dalšího zadlužování a zastavení konsolidace někoho opravdu trápí, a jestli je to to, co chce volič poslouchat. Vzhledem k tomu, že se letos s výdaji na obsluhu státního dluhu dostaneme nad sto miliard, by mělo.

Pokud se vám newsletter líbí, dejte odběr a přepošlete ho přátelům a známým, které by řešená témata mohla zajímat.