Školství jako největší vládní průšvih

Čau lidé. Za dvacet let se čeští studenti podle srovnání PISA zhoršili v matematické gramotnosti v průměru z 516 na 487 bodů. Je to jen jeden z důkazů plíživého úpadku českého školství. O tom jaké reformní kroky by potřeboval systém vzdělávání, jsme se v Insideru bavili s bývalým šéfem ČEZu Martinem Romanem, který na svých školách PORG prosadil celou řadu změn a výsledky se dostavují.

Abychom rozhovoru dodali kontext, vybíráme pár zajímavých grafů o českém školství. Podívejme se nejdřív na to, jaké žáky naše školství produkuje. Z mezinárodního srovnání PISA (Programme for International Student Assessment), je patrné, že patnáctiletí studenti se mezi lety 2012 - 2022 významně zhoršili v matematické gramotnosti. Polehčující okolností je, že Česko nepropadá tak drtivě, jako další země OECD.

Zjištění je řádově smutnější, když ho dáme do kontrastu s výdaji na školství. Ty se od roku 2013 zdvojnásobily. Dvakrát dražší školství. Nutno podotknout, že matematika je jeden ze zásadních předmětů, který má po českém jazyce nejvyšší hodinovou dotaci. Žáci a studenti mají hodinu matematiky téměř každý den od první třídy až do maturitního ročníku.

V žebříčku PISA je české školství v první třetině i přesto, že výdaje na školství máme v rámci OECD podprůměrné. To je nepochybně povzbudivá zpráva, přesto bychom se s ní neměli spokojit, když zároveň sledujeme pokles znalostí. Podporuje to tezi, kterou v podcastu zmínil i Martin Roman, že problém školství není o penězích.

Poslední výraznou reformou ve školství bylo zavedení inkluze a to i přes odpor části odborné i laické veřejnosti. V roce 2015 ji prosadila tehdejší ministryně školství Kateřina Valachová. Cílem bylo začlenit co nejvíce dětí se speciálními vzdělávacími potřebami do běžných tříd.

Nebylo a není to zadarmo. Valachová ve své době vybojovala do rozpočtu MŠMT na inkluzi nejdříve 400 milionů korun a z původního odhadu nákladů ve výši jedné miliardy korun jsme v současné době na sedminásobku. Přes sedm miliard korun ročně stojí udržení systému asistentů pedagoga, speciálních pomůcek či třeba doučování „nad rámec“ běžné výuky, upozorňuje Vladimír Barák v magazínu Hrot. Největší část z těch velkých nákladů jde pochopitelně na mzdy nově vzniklých míst asistentů pedagogů.

Velké náklady samozřejmě nemusí být a priori špatně, kdyby to fungovalo. Ovšem existují reálné obavy z toho, že inkluze někdy není funkčním řešením. Martin Roman v rozhovoru zmiňoval například situace, ke kterým může dojít, kdy v jedné třídě přes sebe mluví učitel a tři asistenti. Inkluze podle něj dává smysl pouze tehdy, když si dané dítě může v kolektivu zažít úspěch. Je to navíc reforma, která má i po řadě let od zavedení jen minimální podporu veřejnosti, jak naznačují poslední dva řádky tohoto grafu z průzkumu CVVM.

Správně byste mohli podotknout, že v této otázce není veřejné mínění ta nejlepší metrika. Jenže i odborná veřejnost je rozpolcená. Studie Postoje učitelů základních škol k inkluzivnímu vzdělávání Jakuba Pivarče z Pedagogické fakulty UJEP zkoumala téma na celkem 138 českých školách ve všech krajích. 65 % z více 1 400 učitelů k inkluzi deklarovalo negativní postoj. Odkázat můžeme také na ekonomický pohled na toto téma, například Markétu Malou na Echu.

Máte s inkluzí ve školách osobní zkušenost? Budeme rádi za komentář.

Pokud se vám newsletter líbí, dejte odběr pro další.

Fajn předvánoční dny,

T. a tým