Čau lidé. Za dvacet let se čeští studenti podle srovnání PISA zhoršili v matematické gramotnosti v průměru z 516 na 487 bodů. Je to jen jeden z důkazů plíživého úpadku českého školství. O tom jaké reformní kroky by potřeboval systém vzdělávání, jsme se v Insideru bavili s bývalým šéfem ČEZu Martinem Romanem, který na svých školách PORG prosadil celou řadu změn a výsledky se dostavují.
Abychom rozhovoru dodali kontext, vybíráme pár zajímavých grafů o českém školství. Podívejme se nejdřív na to, jaké žáky naše školství produkuje. Z mezinárodního srovnání PISA (Programme for International Student Assessment), je patrné, že patnáctiletí studenti se mezi lety 2012 - 2022 významně zhoršili v matematické gramotnosti. Polehčující okolností je, že Česko nepropadá tak drtivě, jako další země OECD.
Zjištění je řádově smutnější, když ho dáme do kontrastu s výdaji na školství. Ty se od roku 2013 zdvojnásobily. Dvakrát dražší školství. Nutno podotknout, že matematika je jeden ze zásadních předmětů, který má po českém jazyce nejvyšší hodinovou dotaci. Žáci a studenti mají hodinu matematiky téměř každý den od první třídy až do maturitního ročníku.
V žebříčku PISA je české školství v první třetině i přesto, že výdaje na školství máme v rámci OECD podprůměrné. To je nepochybně povzbudivá zpráva, přesto bychom se s ní neměli spokojit, když zároveň sledujeme pokles znalostí. Podporuje to tezi, kterou v podcastu zmínil i Martin Roman, že problém školství není o penězích.
Poslední výraznou reformou ve školství bylo zavedení inkluze a to i přes odpor části odborné i laické veřejnosti. V roce 2015 ji prosadila tehdejší ministryně školství Kateřina Valachová. Cílem bylo začlenit co nejvíce dětí se speciálními vzdělávacími potřebami do běžných tříd.
Nebylo a není to zadarmo. Valachová ve své době vybojovala do rozpočtu MŠMT na inkluzi nejdříve 400 milionů korun a z původního odhadu nákladů ve výši jedné miliardy korun jsme v současné době na sedminásobku. Přes sedm miliard korun ročně stojí udržení systému asistentů pedagoga, speciálních pomůcek či třeba doučování „nad rámec“ běžné výuky, upozorňuje Vladimír Barák v magazínu Hrot. Největší část z těch velkých nákladů jde pochopitelně na mzdy nově vzniklých míst asistentů pedagogů.
Velké náklady samozřejmě nemusí být a priori špatně, kdyby to fungovalo. Ovšem existují reálné obavy z toho, že inkluze někdy není funkčním řešením. Martin Roman v rozhovoru zmiňoval například situace, ke kterým může dojít, kdy v jedné třídě přes sebe mluví učitel a tři asistenti. Inkluze podle něj dává smysl pouze tehdy, když si dané dítě může v kolektivu zažít úspěch. Je to navíc reforma, která má i po řadě let od zavedení jen minimální podporu veřejnosti, jak naznačují poslední dva řádky tohoto grafu z průzkumu CVVM.
Správně byste mohli podotknout, že v této otázce není veřejné mínění ta nejlepší metrika. Jenže i odborná veřejnost je rozpolcená. Studie Postoje učitelů základních škol k inkluzivnímu vzdělávání Jakuba Pivarče z Pedagogické fakulty UJEP zkoumala téma na celkem 138 českých školách ve všech krajích. 65 % z více 1 400 učitelů k inkluzi deklarovalo negativní postoj. Odkázat můžeme také na ekonomický pohled na toto téma, například Markétu Malou na Echu.
Máte s inkluzí ve školách osobní zkušenost? Budeme rádi za komentář.
Pokud se vám newsletter líbí, dejte odběr pro další.
Fajn předvánoční dny,
T. a tým
ČR je jedna věc, ale co stojí za tak velkým propadem zemí, jako je německo, korea, svýcarsko?
Zdravím,
díky za super podcast s Martinem Romanem. Jen jsem nepochopil, jak navrhuje centrálně vyhodnocované maturity. To přece dnes máme prostřednictvím Cermatu, nebo ne?
A další věc: přišlo mi dost mimo, jak Martin Roman navrhoval "jednoduchou" maturitu z matematiky na úrovni trojčlenky, bez úprav algebraických výrazů. No, nevím, úpravy výrazů jsem se učil na základní škole na přijímací zkoušky na gymnázium. Pravda, už je to 40 let, ale stejně...
Hezký den,
Marek Novotný