Vyhořelí učitelé, staré učebnice a žáci, co se do školy netěší
Martin Roman a Petr Gazdík byli hosty Insideru, přehledně jsme pro vás vybrali to nejpodstatnější z obou dílů
Čau lidé. Co by se stalo s firmou, která má demotivované zaměstnance, 30 let staré technologie a nespokojené zákazníky? Daleko by to nedotáhla. Teď si místo firmy dosaďte školy, místo zaměstnanců učitele, místo technologií učebnice a za zákazníky doplňte žáky. To je české školství.
Vzdělání je klíčové pro každou společnost, která chce ekonomicky prosperovat. To není žádná velká věda. České školství je ale plné problémů, které takřka žádná politická reprezentace pořádně neřešila.
V Insideru máme školství jako prioritu (narozdíl od současné vlády, která to má maximálně napsané v programovém prohlášení a už 2x vyměnila ministra). V nedávných dílech jsme proto přivítali Martina Romana, předsedu správní rady PORGu a zakladatele projektu Čtení pomáhá, a Petra Gazdíka, bývalého ministra školství a ředitele gymnázia Duhovka. Pozornému posluchači nemohlo uniknout, že oběma podcasty se linou jako červená nit ty stejné, zásadní problémy českého školství. V dnešním newsletteru je tedy ve zkratce pojmenujeme a popíšeme.
Rozdrobenost škol
Na problém rozdrobeného systému zřizovatelů upozornil v našem rozhovoru Petr Gazdík. Realita je taková, že mnoho malých obcí spravuje vlastní školu a to s sebou přináší značnou administrativní zátěž. Ředitelé místo pedagogických věcí řeší revize, právní záležitosti a komunikaci s úřady: „Pokud ředitel bude řešit kraviny související s právnickou osobou místo toho, aby se věnoval žákům a učitelům, tak máme problém,“ upozornil.
Z dat mezinárodního šetření TALIS 2018 vyplývá, že na české ředitele dopadá v porovnání s ostatními evropskými státy největší administrativní zátěž. Podle analýzy McKinsey věnují ředitelé pouze 15 % svého času vedení učitelského sboru a až 30 hodin týdně administrativě. Problém by měla řešit novela školského zákona účinná od 1. září letošního roku. Ta říká, že pokud bude mít obec dvě a více škol s méně než 180 žáky, dojde k jejich sloučení na organizační úrovni. Školy se tím nebudou rušit, pouze se sjednotí pod jedním ředitelstvím.
13 % učitelů chce pryč ze školství
Gazdík i Roman se shodují na tom, že kvalitní školství stojí a padá s učiteli. Přesto současný systém nezajišťuje kvalitní přípravu na pedagogických fakultách. Podle Petra Gazdíka můžeme těžko chtít po učitelích, aby učili moderními metodami a zároveň je vzdělávat stylem, který tyto fakulty dodnes používají.
Samotní učitelé jsou si toho vědomi a jejich nespokojenost ilustrují i data. Podle organizace Učitel naživo je 53 % pedagogů ohroženo syndromem vyhoření, 40 % se po dokončení studia necítí připraveno jít učit. Národní institut SYRI zjistil, že 13 % učitelů na českých základních školách chce opustit svojí profesi.
Martin Roman považuje za klíč k úspěchu systematické vzdělávání a vzájemnou spolupráci pedagogů. „U nás [na PORGu] se učitelé vzdělávají celoživotně,“ vysvětluje a dodává, že v těchto školách je běžné, že učitelé spolupracují, společně si připravují náplň hodin a navzájem se chodí dívat do výuky, aby si mohli dávat zpětnou vazbu a inspirovat se jeden od druhého.
Učíme fakta, ne dovednosti
České školství klade důraz na faktografii, což brzdí rozvoj kritického myšlení. Roman upozorňuje na zastaralé učebnice, které vedou studenty k bezduchému memorování. „Fakta jednou řekneme, student se je musí nadrtit na zkoušku a pak je úplně zapomene,“ kritizuje současný přístup a dodává, že výuka by se měla více zaměřit na pochopení souvislostí. „Děti se učí hrozné nesmysly. Můj syn teď dostal dvojku, protože nevěděl, ve kterém městě se vyrábí hodinky PRIM,“ ilustruje absurditu současného systému Petr Gazdík.
„Děti se učí hrozné nesmysly…”
Jako příklad efektivnějšího přístupu zmiňuje Roman metody školy PORG, kde jsou faktografické informace omezeny na nezbytné minimum a výuka se více zaměřuje na pochopení a dlouhodobé využití znalostí. Studenti PORGu se podle něj sice učí zhruba pětinu faktografických znalostí oproti běžným gymnazistům, ale tuto pětinu si díky opakování učiva a provázanosti napříč ročníky skutečně zapamatují. Podle Gazdíka je však nutné přesvědčit rodiče, že menší důraz na zapamatování si detailů neznamená nižší kvalitu vzdělání.
Jen 9 % dětí se opravdu těší do školy
V Česku máme stále menší množství dětí, které se do školy těší – pouhých 9 %. Vyplývá to z výsledků mezinárodní studie o zdraví a životním stylu žáků (HBSC - Health Behaviour in School-aged Children). Zejména u jedenáctiletých je propast zásadní – u dívek jsme z 21 % padli na 12 %. Ani v dalších kategoriích není situace dobrá. Vliv na spokojenost mají faktory jako podpora učitelů, psychická zátěž, ale samozřejmě i rodinné podmínky.
Co by mohlo pomoci žákům s motivací? Roman i Gazdík zdůrazňují, že každé dítě si potřebuje ve škole zažít úspěch a ocenění. Kritizují proto systém, který neustále tlačí na žáky, aby se zlepšovali v předmětech, které jim nejdou, místo toho, aby jim pomáhal rozvíjet jejich silné stránky. Výsledkem je, že děti často nezažijí ve škole pocit úspěchu a místo radosti z učení pociťují frustraci.
Řešení? Gazdík navrhuje změnu ve středním školství, která by zahrnovala vznik tzv. reálných střední škol, kde by studenti měli širší možnost rozvíjet své dovednosti, ať už ve studijních nebo praktických oblastech. Mohli by tak kombinovat gymnaziální a řemeslné předměty. V praxi by studenti v prvním ročníku absolvovali všeobecný základ, který by jim pomohl zjistit, v čem mají talent a co je baví. Tento základ by pak sloužil jako odrazový můstek pro rozhodnutí o dalším směřování, které by od druhého ročníku zahrnovalo specializaci na konkrétní oblast.
Maturity a přijímačky
Podoba přijímacích a maturitních zkoušek na střední školy je také dlouho sporným tématem. Gazdík považuje současný systém za neudržitelný. Přijímačky jsou podle něj příliš nákladné, stresují žáky a hlavně neposkytují státu žádná relevantní data: „Víme jenom, jak je na tom konkrétní dítě v den, kdy dělá zkoušku. Ale produktem vzdělávání je posun.” Navrhuje nahradit přijímací zkoušky testováním v klíčových uzlových bodech (5. a 9. třída), které by lépe reflektovalo pokrok žáků.
U maturitních zkoušek by se podle Martina Romana měl změnit způsob hodnocení. Propaguje zavedení centrálních oprav, které by zajistily jednotný standard hodnocení pro všechny studenty bez ohledu na školu či region: „Učitelé jsou pod tlakem, dobře znají své studenty a čelí tlaku od rodičů, což může vést k tendenci známky nadhodnocovat,“ vysvětluje. Centrální maturita by přispěla spravedlnosti a transparentnosti hodnocení, a vedla by i k rovnosti šancí na trhu práce nebo při přijímání na vysoké školy. Ve výsledku by zlepšila sociální mobilitu, která je dalším dlouhodobým problémem české společnosti.
Připravovaná novela školského zákona má zasáhnout i do podoby maturit. Měla by umožnit další způsoby nahrazení zkoušky. Nově by studenti mohli i jiné předměty než jazyky, například IT, kompenzovat mezinárodně uznávaným certifikátem. Vzniknout by měl i nový typ školní maturity – komplexní profilové práce. Na nich by žáci měli možnost pracovat v prostředí firmy a získat tak praktické zkušenosti. V obou případech však o zavedení rozhoduje ředitel.
Co s tím? / Budoucnost?
Roman zdůrazňuje, že klíčové změny ve školství nezávisí na velkých investicích, ale na politické odvaze a ochotně prosazovat nepopulární, avšak nezbytné kroky. V této souvislosti Gazdík upozorňuje, že ministr školství nemusí být nutně odborníkem na školství, ale musí být především silnou politickou osobností, která má autoritu: „Ve sněmovně jsou školské zákony nejhorší. Každý chodil do školy a každý si myslí, že tomu rozumí.“
—
Problémů se kterými se české školství musí vyrovnat, je samozřejmě celá řada a řešení jsou na léta práce. Mnozí ji už také dělají. Pro více podobných dat můžete navštívit například studie MŠMT, organizace Učitel naživo nebo Národní pedagogický institut. Mezinárodní srovnání nabízí například studie OECD.
Pokud se vám newsletter líbí, dejte odběr pro další a klidně přepošlete přátelům a známým, které by námi řešená témata mohly zajímat.
T. a tým